Tento nepovedený filmeček vypráví o zlodějíčkovi (ať žijí zdrobnělinky!), který chce skoncovat se svojí prašivou činností. Ale co čertík nechce, při poslední akcičce (a už jsou zase tady, mršky jedny) se provaří. Pro zlodějského žargonu neznalé: střetne se tváří v objektiv s kamerou. Jeho povedený šéf ztvárněný (nebo spíš zamorfovaný?) Dannym DeVitem mu ale nechce dát celý podíl a nutí ho k ještě jednomu džobu - švýcařině. A tak se plánuje a plánuje. A poté se krade a krade.
Až doteď to nezní tak špatně. Jenže. Scénarista a režisér v jedné osobě je neschopný trouba. Film jednu chvíli ubíhá jak o závod, jednu chvíli se táhne jako smrad. Kamera občas neví kam se dívat a tak zběsile lítá ze strany na stranu. Co se scénáře týče, ten je ubohost sama. Dokážu si živě představit jeho autora, jak prochází první verzi a na každou stranu přidává dějový zvrat. Pak prochází druhou verzi a přidává další zvraty do každého odstavce. Při procházení třetí verze taktak odolává pokušení přidat nějaký ten zvratík i do každého řádku. Míst toho si přimyslí úžasnou přestřelku v doku. Pak už jen zbývá doplnit do rozhovorů co nejvíce sprostých slov. Atmoška zlodějského prostředí jak vyšitá. Díky tomu všemu je film tak neuvěřitelně nepřehledný, že je snazší zapamatovat si osudy všech postav nějaké kvalitní latinskoamerické telenovely.
Bohužel neušetřím ani hudbu. Ta byla zoufalá stejně tak jako celý film, ne-li ještě víc. Zpočátku se mi hlavní motiv líbil. Ale když jsem ho slyšel stokrát jinak a přitom stejně, bylo mi z něj špatně. Autor zřejmě hodil na stůl pouze cár notového papíru a místní filmový orchestr se z něj snažil vytáhnout maximum. Tu ho zrychlil, tu zpomalil, tu zesílil, tu zeslabil. Opravdu skvělé.
Velice rušivým a kazivým elementem pro mě byly české titulky. Překlad byl tak odfláknutý, že jsem ho chvílemi raději ignoroval a poslouchal anglické dialogy. Budiž, pominu to, že překladatel nebyl schopen najít nějaké synonymum pro slovo "pasé". Co nepominu je jedna scéna, kdy byla šance na správný překlad padesát na padesát. A on si samozřejmě vybral tu špatnou. Co víc si člověk může přát.
Asi si pokládáte otázku, proč jsem na ten film šel. Inu, jsem internetový závislák. A tak jsem prosurfoval deset hodin (brnkačka). Za to mě můj milý provider Tiscali odměnil dvěma vstupenkami na tento experimentální film (úloha: co všechno divák vydrží). Teď dost pochybuju o tom, jestli to byla odměna. Spíš to byl trest za to, že jsem zatěžoval jejich síť.
Takovou příslovečnou tak trochu konspirační kuriozitkou na závěr je to, že film vypustila do světa společnost bratří Warnerů. Tím pádem Tiscali sponzoruje svého největšího konkurenta - AOL. To zavání kartelem...